Sebepoškozování .... proč?
V žádném článku od odborníka jsem nenašel pravý důvod sebepoškozování, který vidím já, pokusím se to vysvětlit, jak se na tento 'problem' dívám. Odborníci píší něco, co se učili s největší pravděpodobností na škole, že to je porucha a musí se to léčit, ale ono se to léčit nedá, snad jen pomalu odvykat. V jejich článcích najdete pouze to, co to teoreticky je, ale proč to někdo dělá prakticky? Co z toho má? Z těchto článků nevyčtete nic, jen teorii, jak jinak, když to nikdy nezažili. Ten, kdo tím trpí, ten se v tom prostě nenajde.
Takže...sebepoškozování je působení si zranění, je jedno čím, když máte takové stavy je vám jedno, že to něčím bolí víc a něčím míň, hlavně, že to bolí a vám to poznamená. Na okolí a co tomu řeknou lidé se nedíváte, je vám to prostě jedno. Jen chcete na chvíli něco cítit - bolest, nebo se zblázníte. Je to táké časté u depresí, máte psychickou bolest a tak ji vyrovnáváte tou fyzickou, není to způsob jak se zabít, ale způsob, jak se vám uleví. Je to nevysvětlitelný pocit, co zažíváte, ale myslím, že to někteří z vás pochopí až příliš dobře, protože to znáte. Kdyby jste si neubližovali, pak by to bylo ještě horší, takto se soustředíte na něco jiného, na bolest, na krev a na depresi v tu chvíli ne, uleví se vám.
Ale pozor! Když tohle u vás přeroste do takového stavu, že si budete ubližovat čím dál častěji a ani ne v takových situacích (deprese), ale jen lehčích, pak se hlídejte.
Je jen krůček k tomu umět se pořezat do kosti, když vám nevyjde nějaká věc, co vás jen mrzí a jste z ní smutní, nebo jen z nudy. Potom se velmi těžko hledá cesta zpět.
(čerpáno z jedné skvělé stránky)
Komentáře
Přehled komentářů
je to jako začarovaný kruh z kterého není úniku...později vás ten kruh začně pohlcovat čím dál víc až jednou prostě tu pravdu stejně řeknete!! jednou se to stejně provalí a pak už není opravdu cesta ven!! pak se teprve ten kruh doopravdy roztočí. já byla na psychiatrii přes půl roku...ztrácíte pocit seberealizace...citíte se k ničemu.... NEZAČÍNEJTE S TÍM!!!
!!!!!!!!!!
(petik, 29. 1. 2008 14:55)Je o tom tolik šlanku ale k čemu????????kdo se řeže tak mu je jedno co se o tom piše protože už se s toho dostat nemuže akorat se v tom diky těm všem člankum upevni neřikam že to neni dobře že se o tom piše ale někomu už ani tohle nepomuže diky řezani sem malem skončila na psychině a stejnak to dělam dal už jiny způsob jak se dostat s problému ani neznám a znát už ani nechci je to jako droga bez ktere už bych to tu nevydržela!!!!!!!!!!!
Hmm
(Nefas, 27. 1. 2008 14:14)Možná kdyby si autor přečetl ty odborné články, tak zjistí, že to tam je. Vlastně skoro takhle.
zvládla jsem to
(Lenka, 21. 7. 2007 0:53)Taky sem v tom jeden čas jela a zvládla sem přestat i když to bylo hodně těžký....Taky sem to dělala pro uklidnění,mívala jsem z toho takovej dobrej pocit a byla jsem u toho vždycky úplně jakoby v tranzu,za kterej jsem jednou málem zaplatila tou největší cenou...Měla jsem ale štěstí,protože na mě zrovna zazvonila kámoška ať du ven..Kdybych si přeřízla žíly bylo by to ještě tak trochu v klidu,jenže já jsem si rozřízla žílu podél..Měla jsem kliku a kdyby tam ta holčina nebyla tak už je nejspíš po mě..Držim vám palce abyste se z toho dostali a až na to příde tak ať je to trochu jinak než u mě-mohlo by být pozdě!Mějte se a zkuste s tim svinstvem skončit..Lenka
.....
(Judith, 21. 2. 2007 14:19)
A pak je ještě jeden důvod, který tady myslím nikdo neuvedl, a totiž ten, že to děláte pro druhý. Jo, zní to divně, ale já si začala řezat do rukou, abych z těch lidí, co jsou mi tak strašně cizí a já jsem cizí jim vytřískala aspoň nějakou spontaání reakci. Aspoń strach, šok, zděšení... Možná to taky znáte, tedy někdo z vás... A oni na to lidi reagují. Když už nic, aspoň si myslí, že jste magor a nejste jim úplně lhostejní... Není to upozorňování na sebe, hraju v dobrý kapele a pozornosti mám z okolí dost. Je to sebeobrana proti lidský lhostejnosti.
Re: adéla
(Patrick04, 20. 2. 2007 20:22)Šak to tam puso mám když mě dáš odkaz na svý stránky dám ho tam
vzkaz
(klarča, 16. 2. 2007 18:00)vzkaz pro louličku-na konci tvého textu je:je to tak ale... co jsi tím chtěla říct, uklidńující???, tak to totiž spousta lidí i popisuje, i já...
Hojky.....musím s vámi souhlsit
(Loulička, 14. 2. 2007 19:46)Ahojky....já sama jsem se řezala....vím,co to je ...depky,peklo doma a další problémy.....už sem toho měla dost,ale zabít...toho nejsem schopná a ani tohoto sem is myslela,že nikdy neudělám....ale udělala... protože vím,že je tu spousta lidí,kterým bych chyběla...a co mě mají rádi.....ulevilo se mi fakt moc....dlouho jsem u toho nevydržela...ale ani jizvy nemám nic...a jsem i docela ráda...nechci se k tomu znovu vrátit a nechci mít už nějaké depky a další....tak jen chci říct,i když vím,že se řežu a pak říkám neřezejte se!je to tak ale....
naděje
(klarča, 14. 2. 2007 9:02)ahoj, taky jsem před půl rokem začala se sebepoškozováním, jo, je to fakt uleva, když se člověk řízne, nikdo o tom nevěděl že to dělám, ale jednou si mých krvavých jizev všimla má mamka, byl z toho strašný průser, tak jem jí řekla že už to nedělám, ale lhala jsem, tak jsem se s tím svěřila svým kamarádkám, docela mě pochopily, ale já si uvědomila, že jim to psychicky ubližuje...máma mi věřila že už to nedělám, to bylo tak nějak v poho, ale nechtěla jsen ztratit to poslední, co mi zbylo, mé dvě jediné a opravdové kamarádky, tak jsem s tím zkusila seknout, párkrát potom jsem se ještě řízla, a pak dva měsíce nic, myslela jsem že je to všechno za mnou...ale ne, včera jsem to z úplného psychického vysílení udělala zas...pomohlo mi to, cítila jsem se líp, soustředila jsem se jen na tu fyzickou bolest a z rány odtékající krev...asi jsem do toho spadla úplně, ale vím, že tam někde hodně hluboko v mém srdíčku i rozumu je naděje, naděje že to jednou zkončím a začnu jiný život, že se znovu narodím ve světě sebejistoty, lásky, přátelství a stěstí, že se zkrátka dostanu z téhle vnitřně užírající temnoty...
nevim jak prestat
(klara, 21. 1. 2007 16:56)ahojky ja jsem s tim zacala asi tak pred tremi tejdnama a uz ted nevim jak mam prestat.....kdyz se rezam tak me to hrozne uklidnuju ,zbavuju se tim problemu a zapominam na kluka ktere ho mam rada ....za to ubkizuju svym kamaradum...ona to nechapou proc to delam prosim poradte me nekdo dik piste na robbat@centrum.cz
nejde s tím jen tak přestat
(K....., 6. 1. 2007 22:47)ahoj,taky trpím sebepožkozováním...řežu se jen když už jsem uplně na dně ale přece....všechno to začalo před 2 lety když se semnou rozešel muj kluk....vubec jsem to nemohla psychicky přenýst...všechno si vyčítala a bolest u srdíčka jsem chtěla dostat nějak ven.Nechtěla jsem se zabít na to bych neměla,ale chtěla jsem nějak dokázet,že mě to bolí a tak jsem šáhla po žiletce.Začalo to jen třemy ubohými řeznými ranami na vrchu levý ruky.V tu chvíli jsem si ani neuvědomovala co dělám všechno mi bylo jedno,až když bylo povšem,tak jsem začala řešit co tomu řeknou ostatní,jestli si toho někdo všime...Naštěstí to nikdo nezaregistroval....a mě se zdatně ulevilo,řekla jsem si,že už to nikdy neudělám,že nejsem cvok.Jenže přišly další problémy a s nimi další rány mnohem bolestivější,hlubší a výraznější ten pocit si něco udělat byl pořád intenzivnější.Až jednoho dne v létě si těch ran všiml muj nej. kámoš a nechtěl mi uvěřit jako všichni ostatní ty výmluvi co jsem si vymejšlela, jak jsem k tomu přišla....a začal to semnou řešit.Ted už je to mnohem lepší,začínám mít chut zase žít,ale ta touha si něco udělat,když mě přepadne depka tu je pořád.Už se neřežu tak strašně jako kdysi,snažím se tu chut překonávat,ale někdy to prostě nevydržím a tech pár ran si způsobím.Musím se ale přiznat,že za poslední měsíc jsem na žiletku už ani nepomyslela...Člověk si řekne co to je měsíc,ale pro mě je to hodně ...je to muj uspěch
bohužel
(tessi, 15. 12. 2006 12:19)bohužel musím říct že se taky řežu,ale mám to pod kontrolou,dělám si sice rány při kterých mi teče krev ale mě prostě uklidňuje když vidím jak ta krev stoupá na povrch kůže.Lidi se na mě nedívají jak na blázna kvůli tomu ale hlavně kvůli mímo stylu,ve škole mi říkají Darknes,hádejte proč děti z nižších rořníků se mě bojí,utíkají předemnou,obcházejí mě obloukem,nikdo mě nechápe,doma mám peklo,nevlastní otec je grázl a já sem panenka na hraní kterou dřív řezal vším co měl po ruce,chtěla sem být jiná než ostatní,to se mi povedlo,bohužel se to vyvinulo až k tomu řezání,ví to jen jediná osoba,je pravda že když to viděl poprvé chvíli na mě zíral jak na pošuka,ale pak už pochopil proč to dělám,nechci se zabít na to nemám odvahu,ale občas mám choutky vzít svůj ostrej kuchyňskej nůž a skončit to.Pak si ale uvědomím že to vlastně nechci a že bych ublížila pár lidem co mě chápou a mají mě rádi,říkám pár protože nás moc lidí nechápe.(mimochodem ty stránky odkud si čerpal mám taky ráda.)
Přestala jsem s tím!
(Janička, 2. 12. 2006 17:03)
Ahoj, chtěla bych vám říct, že vím co to sebepoškozování je, prošla jsem si tím a před půl rokem jsem s tim úplně přestala. Bylo to hrozně těžký přestat, protože jsem se s tím potýkala přes 3 roky
... Ale chtěla jsem přestat, protože už jsem se musela kvůli svým jizvám ukrývat, přišla jsem o přátele a chtěla jsem se změnit. Chtěla jsem být zase znovu veselá, šťastná a usměvavá a chtěla jsem se naučit mít ráda sama sebe ...
Kamarádka se mnou zašla k psycholožce. Nejprve jsem se toho bála, protože lidé většinou mají z psychologů strach(to já jsem měla také), ale pak jsem se té psycholožce se vším svěřila. Bylo to vlastně poprvé co jsem to vůbec někomu řekla a ani nevíte jak se mi od té velké bolesti, co jsem doposud nosila v srdci, ulevilo!
Psycholožka mi předepsala antidepresiva a všechno vypadalo, že se hnedka zlepší. Jenže já měla pořád nutkání a touhu ... opět vzít žiletku do ruky ... Řízla jsem se ...
Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem co dělat. Bála jsem se k psycholožce znovu jít ... Avšak čerstvé rány si všimla kámoška. Tenhle okamžik byl pro mě zlomovej. Stála jsem na rozcestí. Nevěděla jsem, jestli mám k té psycholožce zajít, nebo jestli se na to mám vysrat a dál si ubližovat ... Co teď?
Naštěstí mě moje nej kámoška podpořila, dodala mi sílu a odvahu, protože bez její pomoci bych tady dneska už možná nebyla ...
Zašla jsem tedy po druhé k psycholožce. Měla jsem hrozný strach. Co řekne, až uvidí moje nové rány?! Vyhodí mě?! ... To bych tu situaci neustála ... Byla jsem dost nervní ... Chtěla jsem si zase ublížit
Psycholožka si mým nových jizev všimla ... Ale nezlobila se na mě. Řekla mi, že hodně lidí, co se rozhodnou se sebepožkozováním přestat mají častá nutkání si zase a znovu ublížit, třeba jen jednou, naposled, ale přece ...
Byla jsem na samém dně, chtěla jsem s tím moc moc moc přestat ... Dala jsem se do pláče. Volala jsem o pomoc. Chtěla jsem s tim jednou pro vždy skončit ...
Doktorka mě doporučila psychoterapii. Nechala jsem se jí přemluvit ... Bože cokoliv, hlavně ať už to skončí! Prosím!
Čím víc se blížila návštěva psychoterapeuta, tim víc jsem měla opět chuť´si ublížit ... Ale neudělala jsem to. Kvůli sobě. a možná taky kvůli tomu, že už jsem byla tak blízko spásy.
17. května 2006. Den, kdy jsem se znovu narodila. Den, kdy jsem šla na terapii. DEN, KDY JSEM SE SEBEPOŠKOZOVÁNÍM PŘESTALA. Den, kdy začal můj nový život.
Pro ty co chtějí přestat:
Musíte jen sami chtít. Musíte se naučit mít sami sebe rádi. Nesmíte tu velkou bolest ukrývat - musíte se někomu svěřit. Nesmíte se bát psychologů. A důležitou roli hrají i přátelé, ale jen ti dobří přátelé. Takoví, na něž se můžete kdykoliv spolehnout.
Věřím, že to dokážete - držím vám moc moc moc moc palečky!!! :-)
Re: Esmit
(Patrick04, 9. 11. 2006 15:37)Ale můžu se ti podívat kdyžtak mi tu nech mail nebo mě napiš viz sekce kontakt
Re: Esmit
(Patrick04, 9. 11. 2006 15:33)Tak to ti nepovím je to uz dávno co jsem to sem přidal a už si to nepamatuju sry
Odkud?
(Esmit, 9. 11. 2006 14:01)Odkud si vzal/a tenhle článek? ráda bych se chtěla na tu webovku mrknout :) Jo a máš to tu faktyš skvělí! Asi si tě dám do oblíbenejch :D
hm....
(hm..., 17. 10. 2006 14:10)myslim ze to nemuze pochopit ten kdo to nedela...souhlasim ze jakmile jendou tak porad....hm....pak uz jenom staci trohchu vic riznout.
!!!!!
(b!b!na, 25. 4. 2009 20:28)